Zamenhof.info

Názory

My všichni si uvědomujeme, že patříme do jedné velké rodiny…

L. L. Zamenhof

Tvůrce Mezinárodního jazyka, Ludvík Zamenhof, považoval esperanto za první krok k míru mezi národy celého světa. Sám tvrdil, že celá věc ohledně esperanta je jen jedna část obecné myšlenky, kterou nejdřív nazval Hillelismem a později Homaranismem. Cílem projektu bylo sjednocení lidstva a k tomu je nejprve zapotřebí vytvořit neutrální lid, jehož členové by se rozdělovali jen hranicemi geografickými a politickými, nikoliv jazykovými a náboženskými.

Hilelismo – ruskojazyčné vydání

V roce 1901, v dubnu, Zamenhof navrhl projekt na řešení židovské otázky. Dal mu název Hillelismus. I když rezignoval na sionistické řešení už v roce 1886, Zamenhof přesto zůstal věrný svému původnímu etniku, jehož osud ve východní Evropě byl stále více beznadějný. Souhrnná myšlenka Hillelismu se nachází ve větě “Co je ti nepříjemné, to nedělej ostatním”. Každý se musí považovat jen za část celku. Myšlenka přesto nenašla mnoho podporovatelů. Mnohým se nelíbila a kritizovali ji, protože byla příliš idealistická.

Když Zamenhof poznal odpor vůči Hillelismu, na chvíli ustoupil, aby se za několik let vrátil se stejným projektem. Rusko-japonská válka zahájená v roce 1904 a později Ruská buržoazní revoluce ukázaly Zamenhofovi, že společný jazyk je jen začátek, který umožňuje efektivní komunikaci a objasňování názorů. Mezinárodní jazyk je dobrým prostředkem k řešení mnoha problémů. Ale válka a revoluce pobízely Zamenhofa k dalšímu kroku pro dosažení míru mezi národy – vrátit se k myšlence Hillelismu a navíc ho značně reformovat a navrhnout ho nejen židům.

Homaranismo – vydání z roku 1913

V roce 1906 v lednovém čísle Ruslanda Esperantisto anonymně zveřejnil svou nauku pod názvem “Dogmata Hillelismu” paralelně v ruštině a esperantu. Ale rychle pochopil, že název nauky je příliš židovský a předmluva příliš ruská, a v březnu v Petrohradě vyšla brožura s názvem Homaranismo. V nové předmluvě upozornil, že Hillelismus se týkal jen jedné skupiny lidí, zatímco homaranismus se týká všech lidí a náboženství. Obsahuje nové poučení o vztazích mezi domovem, rodem a lidstvem. Prohlášení o 12 bodech představuje články víry. Zatímco sionizmus využíval paradigma romantizmu a usiloval o to, aby se se Židem jednalo se stejnou úctou jako s Francouzem, Němcem, Rusem atd., Zamenhof obhajoval myšlenku, aby se úplně zapomnělo na to, že je někdo Žid, Francouz, Němec, Rus atd. Vyzýval každého, aby se nepovažoval za část nějakého náboženství, jazyka nebo národa, ale za člověka.

Zde jsou první 4 dogmata, nejzásadnější a nejobecnější:

  1. Jsem člověk a existují pro mě jen čistě lidské ideály; jakékoliv ideály a cíle jednotlivých národů považuji jen za skupinový egoizmus a nenávist lidí, které dříve nebo později musí vymizet, což musím dle svých možností urychlit.
  2. Věřím, že všechny národy jsou si rovné, a posuzuji každého člověka jen podle jeho osobní hodnoty a činů, nikoliv podle jeho původu. Jakékoliv urážení nebo stíhání člověka za to, že se narodil do jiného národa nebo náboženství než já, považuji za barbarství.
  3. Věřím, že každá země patří ne tomu či onomu národu, ale zcela rovně všem jejím obyvatelům, bez ohledu na jejich jazyk nebo víru; míchání zájmů země se zájmy toho či onoho národa, jazyka nebo víry považuji za pozůstatek barbarských časů, kdy platilo jen právo pěsti a meče.
  4. Věřím, že ve svém rodinném životě každý člověk má plné, přirozené a nezpochybnitelné právo hovořit jazykem nebo nářečím, kterým chce, a vyznávat víru, kterou chce, ale v komunikaci s lidmi jiného původu musí, pokud to je možné, používat neutrální jazyk a žít podle principů neutrální víry. Jakoukoliv snahu jednoho člověka vnucovat jiným lidem svůj jazyk nebo víru považuji za barbarství.

Zamenhof měl v úmyslu spustit projekt Homaranismus na ženevském kongresu (1906) a založit tam první homaranistickou komunitu. Ale ostatní ho přesvědčili, aby nečetl druhou část projevu, ve které ztotožňoval vnitřní myšlenku esperanta s homaranismem. Zamenhof ustoupil. Pochopil, že esperantisté, i přes euforii v Boulogne, nejsou připraveni přijmout homaranismus a “obnovit jednotu lidstva”. Dokonce i jeho nejbližší esperantští známí se ho snažili přesvědčit, aby nespojoval esperanto s náboženskou naukou. Takže se nějaký čas veřejně o homaranismu nezmiňoval a raději mluvil o neurčité “vnitřní myšlence”, což byla v jistém smyslu náhrada za homaranismus. V roce 1912 Zamenhof definoval vnitřní myšlenku takto:

Vnitřní myšlenka esperanta, která není pro jednotlivé esperantisty vůbec žádnou povinností, ale která, jak víte, plně vládne a vždy musí vládnout na esperantských kongresech, je: na neutrálním jazykovém základě bořit zdi mezi národy a navyknout lidi, aby každý z nich viděl ve svém bližním jen člověka a bratra. Vše, co je nad touto vnitřní myšlenkou esperanta, je jen soukromá záležitost, která může být založená na této myšlence, ale nikdy s ní nemůže být ztotožňovaná.

Zamenhof, narozený a vzdělaný v mnohonárodním Rusku, nebral v úvahu, že v Německu, Francii a mnoha dalších západoevropských zemích sotva existovala jazyková různost a že tamní víra už nehrála hlavní roli. Kvůli přílišnému zájmu o jazyk a víru si téměř nevšímal politických, ekonomických a psychologických faktorů. Podle něj příčiny mezinárodních sporů a nenávisti nebyly v politice, ekonomice, geografii, anatomii, duši ani v původu. Hlavní příčina byla v rozdílnosti jazyků a víry, takže “mezinárodní spory a nenávist ze společnosti zcela vymizí jen tehdy, když celé lidstvo bude mít jen jeden jazyk a jednu víru”.

Když Zamenhof pomocí esperanta ukázal, jak se zbavit jazykové roztříštěnosti, ukázal také řešení náboženské roztříštěnosti. V roce 1913 navrhl uspořádat Kongres pro neutrální víru v Paříži zároveň s 10. Světovým kongresem esperanta (1914). Jeho nápad byl neobvyklý: chtěl mluvit ne k těm, kdo věří, že jejich víra je jediná správná a Bohem daná, ale ke svobodomyslným, kteří opustili víru svých předků. Deklarace měla 4 teze: 3 víceméně odpovídaly dogmatům víry z homaranismu a 1 byla organizační.

Výzva diplomatům Po velké válce

Na konci roku 1914 Zamenhof napsal výzvu diplomatům Po velké válce a poslal ji několika esperantským redakcím, aby ji vydaly v esperantu a v národních jazycích. Předpokládal, že po válce budou diplomati překreslovat mapu Evropy, a navrhl založit Spojené státy evropské. Když pochopil, že se to nestane, požádal aspoň, aby ve všech evropských zemích byl vyhlášen a zaručen princip: “Každá země morálně a materiálně rovným dílem náleží všem svým občanům”.

Zamenhof nepřestal vylepšovat projekt homaranismu a 2 měsíce před svým skonem dokončil jeho poslední verzi. I tento projekt sestával z předmluvy a deklarace. Předmluva obsahovala jasné rozlišení esperantismu a homaranismu a úplně nové vysvětlení nauky:

Pod názvem “Homaranismus” (…) chci promluvit o snaze dosáhnout “lidství”, odstranit nenávist a nespravedlnost mezi národy a nastolit takový způsob života, který by, nikoliv teoreticky, ale prakticky, postupně mohl vést k duchovnímu sjednocení lidstva.

Za pozornost stojí, že už se nejedná o “spojení lidí do jednoho neutrálního národa”, které navrhoval v prvním vydání homaranismu. Jedná se o dosažení “duchovního sjednocení lidstva”.

Při prozkoumání 4 verzí (Hilelismo 1906, Homaranismo 1906, Homaranismo 1913, Homaranismo 1917) si všimneme, že Zamenhof dával méně a méně pozornosti jazykovému problému. Esperanto vůbec nebylo zmíněno ve verzích z let 1913 a 1917 a v poslední jmenované chybí dokonce z zmínka o neutrálním jazyce. Jeho cílová skupina se změnila. První návrh (Hilelismo 1906) ještě posuzoval zájmy ruských židů, ale to se později vytratilo. Poslední verzi homaranismu chtěl Zamenhof rozšířit ne do esperantského hnutí, ale do celého světa, a ne v esperantu, ale v největších národních jazycích.

Ovšemže úsilí o lidskost, odstranění nenávisti mezi národy a nastolení duchovního sjednocení lidstva je věc obecnější než sjednocení jazykové a náboženské. A hlavní princip homaranismu (v poslední verzi: “chovej se k ostatním tak, jak chceš, aby se oni chovali k tobě”) není náboženský, ale morální. Snaha o lidskost a uplatňování zmíněného principu (a také uplatňování “tolerance”, která je součástí homaranismu, přestože tak není přímo nazvaná) by mohlo lákat k homaranismu ne tolik esperantisty a věřící, jako spíš běžné zájemce o pokrok, pro které nejsou jazykové a náboženské problémy tak důležité.

Několik týdnů před smrtí začal psát svůj poslední esej O Bohu a o nesmrtelnosti, který on sám považoval za velmi důležitý, přestože tušil, že jeho náhlé konvertování bude terčem velké kritiky. Esej zůstal posledním (a nedokončeným) z jeho ideologických děl. Zamenhof v něm napsal, že “hodně meditoval a četl různá vědecká a filozofická díla”, ale není známo, o jaká konkrétní díla šlo.

Zamenhof odešel, ale zůstaly jeho děti (všechny zavražděny nacisty ve 2. světové válce), jeho jazyk esperanto, který daroval světu, jeho překlady a jeho myšlenky, které inspirují i dnes ty, kdo se považují nejen za příslušníky svého národa nebo náboženství, ale také za příslušníky lidstva, věřící v jedinečnost v rozmanitosti.

Zdroje