Zamenhof.info

Zamenhofův stručný životopis

Ludvík Lazar ZAMENHOF (v esperantu známý jako Ludoviko Lazaro) se narodil 15. prosince 1859 v Zelené ulici (Verda Strato) ve městě Bělostok (Bjalistoko), které se tehdy nacházelo v Ruské říši (nyní v Polsku). Jeho rodiče byli Mark a Rozalia Zamenhofovi. Otec byl učitel francouzštiny a němčiny a vyučoval i zeměpis. Se svým synem mluvil rusky a v tomto jazyce probíhala i Ludvíkova výuka. Matka, žena v domácnosti, mluvila s Ludvíkem jazykem jidiš. Od dětství Ludvík miloval jazyky. Jako kluk snil stát se velkým ruským spisovatelem a napsal různé básně a dokonce tragédii o 5 dějstvích. Později v dospělosti v jednom ze svých dopisů napsal, že plynně mluví třemi jazyky (rusky, polsky, německy); francouzsky plynně četl, ale mluvil málo a špatně. Během života se naučil asi osm dalších jazyků.

Prostředí, ve kterém se Zamenhof narodil a vyrůstal, nelze nazvat jednoduchým. Město bylo mezinárodní, žili tam lidé různých jazyků a podle Zamenhofových vzpomínek vztahy mezi obyvateli byly vzdáleny myšlence přátelství. Mladý Ludvík často chodil na tržnici, kde viděl, jak se různé skupiny lidí vzájemně napadají. Všechno to na Zamenhofa působilo a už jako dítě si myslel, že hlavním důvodem nepřátelství mezi národy je absence společného jazyka. Sen o jednom lidském jazyce ho nadchl a už nikdy neopustil.

Zamenhof (vlevo vzadu) se spolužáky ve Varšavě, 1873

V roce 1865 Ludvík zahájil čtyřletou základní školu a v roce 1869 nastoupil na gymnázium, kde se učil cizí jazyky. Vždycky byl pilným žákem a učitelé ho považovali za nesmírně nadaného. V roce 1873 se rodina přestěhovala do Varšavy, kde jeho otec začal učit na gymnáziu němčinu.

Podle Zamenhofových vzpomínek bylo nejhorší to, že v tehdejší Varšavě vůbec neviděl lidi: viděl jen rusy, poláky, židy apod. a všichni se vzájemně nenáviděli a mysleli jen na svoje národy. Ludvík si také vcelku brzy uvědomil, že je žid, jenže politika Ruské říše k židům nebyla příznivá.

Tam, ve Varšavě, uviděl silný antisemitismus, což ho později přimělo připojit se k sionistickému hnutí, přestože od dětství v něm vždy převládal “člověk” a podle jeho slov obětoval celý svůj život jedné hlavní myšlence a snu o sjednocení lidstva. Proto brzy sionistické hnutí opustil, ale vždy soucítil s nelehkým osudem svého lidu.

Vcelku brzy dospěl k závěru, že společný jazyk, o kterém neustále přemýšlel, může být jedině nějaký neutrální, nenáležející kterémukoliv současnému národu, protože viděl a cítil žárlivost mezi různými národy a chápal, že žádný z národních jazyků nebude vybrán všemi vládami jako společný. Když se v roce 1873 na varšavském klasickém gymnáziu seznámil s antickými jazyky, věrný svému snu začal uvažovat o oživení jednoho z nich pro společné používání. Ale pak došel k pevnému přesvědčení, že žádný ze současných ani dřívějších jazyků k tomu účelu není vhodný a je potřeba nový, umělý jazyk. Od té chvíle o společném neutrálním jazyce nejen snil, ale začal se zabývat jeho vytvořením.

Lingwe uniwersala

Když v 5. ročníku gymnázia Ludvík Zamenhof poznal anglickou gramatiku, velmi jednoduchou v porovnání s řeckou a latinskou, ohromilo ho to a dospěl k přesvědčení, že přebytek gramatických pravidel není pro jazyk nutný. V hlavě už tehdy měl hrubý projekt svého jazyka. Začal se zbavovat nadbytečných tvarů a brzy dosáhl tak krátké gramatiky, že nezabírala víc než několik stran. To Ludvíkovi udělalo radost a s novou energií pokračoval ve výzkumech, ale problém obrovské slovní zásoby ho zneklidnil.

Jednou ho na obchodech zaujaly cedule швейцарская (švejcarskaja, “vrátnice”) a кондитерская (kondytěrskaja, “cukrárna”). To je to, co pomůže vyřešit problém: přípony! Na hrozivou obrovskou slovní zásobu padl paprsek světla a začala pomalu tát. I úplně základní slova (např. “matka”, “nůž”) se s pomocí přípon změnila a tím usnadnila zapamatování. Při práci na slovníku si autor brzy všiml, že současné jazyky mají obrovskou zásobu hotových slov, která už jsou mezinárodní – jsou pokladem pro budoucí jazyk a on ten poklad dokázal využít. Jako zdroj slovníku použil románsko-germánské kořeny a volil tvary nejjednodušší a mezinárodní.

Zamenhof v roce 1879

V roce 1878 byl jazyk téměř hotov, devatenáctiletý Ludvík ho nazval “Lingwe uniwersala”. Několik spolužáků se ho naučilo. Ludvík s kamarády v domě rodičů slavili zrození univerzálního jazyka, ačkoliv mezi tehdejším “Lingwe uniwersala” a dnešním esperantem byl stále velký rozdíl. To byla první etapa tohoto jazyka.

Následující rok, 1879, Ludvík odjel na univerzitu do Moskvy. Jako obor si vybral medicínu. Bylo jasné, že ho víc zajímaly jazyky, ale jeho otec zastával názor, že lingvista nebo literát nejsou nadějné profese a že medicína je perspektivnější. Řekl Ludvíkovi, že jazyky neuživí jeho budoucí rodinu. Ludvík byl nucen ustoupit otcovu vlivu a začal studovat medicínu. Vypráví se, že otec spálil zápisník s “Lingwe uniwersala”, když byl Ludvík v Moskvě. Chtěl, aby se syn zabýval jen studiem a stal se dobrým lékařem.

Lingvo internacia

V roce 1881 se Ludvík musel vrátit do Varšavy, kde pokračoval ve studiu medicíny. Souviselo to s otcovou finanční situací. Už nemohl posílat peníze na nájem a živobytí. Vždyť Ludvík měl sourozence, kteří už taky začínali studovat, což taky vyžadovalo peníze.

Když se vrátil domů a dozvěděl se o spáleném zápisníku s “Lingwe uniwersala”, znovu se začal zaobírat mezinárodním jazykem, protože všechno potřebné mu zůstalo v paměti. Zpočátku byl nejspíš smutný ze ztráty zápisníku, ale pak pochopil, že první verze jazyka byla velmi nedokonalá. Co mu nejdřív teoreticky připadalo jako zcela hotové, v praxi už takové nebylo. Začal hodně překládat do toho či onoho jazyka, vyhýbal se doslovným překladům a snažil se přemýšlet přímo v neutrálním jazyce. Později si všiml, že jazyk získal svého vlastního ducha, svůj vlastní život, přesně vymezenou a jasně vyjádřenou tvář, nezávislou na nějakých vlivech. Novou variantu jazyka nazval “Lingvo internacia”. Ke konci studií medicíny, roku 1884, dostal mezinárodní jazyk podobu současného esperanta.

V roce 1885 Ludvík odjel na lékařskou praxi do Litvy, kde bydlel u své sestry a švagra. Tam začal pro jazyk hledat vydavatele, ale podařilo se mu to až o dva roky později. Ve stejnou dobu se taky začal specializovat na oční medicínu, protože si myslel, že tento obor je jeden z nejklidnějších. Brzy se vrátil do Varšavy.

Zamenhof a Klara Silbernik v roce 1887

V zimě 1886–1887 se Ludvík, žijící ve Varšavě, seznámil s Klarou Silbernik, která bydlela u jeho sestry. Zamilovali se do sebe. Otec Klary vlastnil továrnu na mýdlo a dal Ludvíkovi peníze na tisk knih. Zamenhof se rozhodl použít pseudonym Doktoro Esperanto (Doktor Doufající). Zastával názor, že moc dobrý osud nečeká lékaře, který závisí na veřejnosti, pokud ta v něm vidí snílka, člověka, který se zabývá “vedlejšími záležitostmi”. Později Zamenhof napsal, že cítil, že riskuje budoucí klid a existenci svou a svojí rodiny.

Rok 1887 tedy pro Ludvíka byl velmi důležitý: 26. července se zrodilo esperanto a 9. srpna měl svatbu s Klarou, která svému muži byla věrná po celý život.

Zrození esperanta

První učebnice esperanta

26. července vyšla Unua Libro (První kniha), první učebnice Lingvo Internacia (Mezinárodního jazyka), nyní nazývaného esperanto. 26. červenec slavíme jako narozeniny esperanta. Původní název díla v ruštině je Международный языкъ. Предисловіе и полный учебникъ (Mezinárodní jazyk. Předmluva a úplná učebnice). Původní vydání bylo jen v ruštině, ale před koncem roku 1887 kniha vyšla i v polštině, němčině a francouzštině a druhé vydání v ruštině. První anglická verze se objevila v roce 1888, špatně přeložená. Říká se, že sám Zamenhof zastavil její prodej do doby, než Richard H. Geoghegan, Ir žijící v Británii, knihu přeložil znova.

Nový jazykový projekt byl přijat s velkým nadšením. Navzdory malému zájmu o dřívější umělý jazyk volapük, který se objevil v roce 1879, esperanto poměrně rychle našlo stoupence po celém světě. A skoro hned ukázalo, že se víc hodí pro mezinárodní komunikaci díky své jednoduchosti, logice a kráse. Zamenhof měl velkou radost, že ho obklopovali horliví zájemci. Viděl, že jazyk je živoucí a dokonce používaný. Ludvík začal dostávat dopisy s otázkami, radami a pochvalami a mnohé byly psané v esperantu.

Po téměř okamžitém úspěchu vyšla v roce 1888 Dua Libro (Dua Libro de l’ Lingvo Internacia, Druhá kniha Mezinárodního jazyka) s popisem Mezinárodního jazyka a rovněž První kniha celá v esperantu. 1. září 1889 vyšel v německém Norimberku La Esperantisto (Esperantista), první periodikum v mezinárodním jazyce esperanto. V mnoha městech v různých částech světa (nejdřív pochopitelně hlavně v Evropě) vyrůstaly první esperantské skupiny. Vzniklo mezinárodní hnutí.

V roce 1889 byl Zamenhof kvůli nedostatku peněz donucen přestěhovat se bez rodiny do města Cherson (jižní část nynější Ukrajiny), kde však nenašel práci. V květnu 1890 se znova přestěhoval do Varšavy, kam také šly Klara a 2 děti Adam a Zofia, kteří bydleli u Ludvíkova tchána ve městě Kaunas (nynější Litva). Za půl roku byla rodina konečně opět spolu. Ale finanční problémy pronásledovaly Ludvíka ještě dlouhou dobu.

Jazyk esperanto byl stále oblíbenější a Zamenhof zahájil korespondenci s mnoha novými esperantisty z různých zemí. To vyžadovalo mnoho času a peněz. Finanční situace se opět zhoršila a Ludvík se znova stěhoval, tentokrát do Grodna, kam po nějakém čase vzal i svou rodinu. Žili tam do roku 1898, kdy se celá rodina definitivně vrátila do Varšavy.

Zamenhof se zabýval nejen jazykem. Samozřejmě si hodně dopisoval, četl a psal v esperantu knihy a články, ale našel si i čas na prohloubení znalosti medicíny. Například v roce 1897 podruhé jel na univerzitu ve Vídni, aby se zdokonalil v očním lékařství.

Ve Varšavě bydlel v chudé ulici v židovské čtvrti, kde zůstal až do 1. světové války. Pracoval jako oční lékař a jeho ceny byly ve srovnání s jinými lékaři ve městě velmi nízké. Zamenhof často bral pacienty bezplatně, když viděl, že nemají peníze a žijí v bídě. Stal se opravdu lidovým lékařem, protože mnoho lidí mohlo chodit jen k němu díky jeho nízkým cenám. Zamenhof byl nucen pracovat celé dny a noci věnoval esperantu. Tak žil až do své smrti, velmi skromně, velmi chudě.

První kongres

Zamenhof na prvním Světovém kongresu esperanta v Boulogne-sur-Mer

Od roku 1898 bylo hodně práce pro esperanto, které se rozšířilo do mnoha zemí. Výsledkem toho byl vznik Světových kongresů. V roce 1905 ve Francii ve městě Boulogne-sur-Mer proběhl první Světový kongres, kterého se zúčastnilo 688 lidí z 20 zemí, včetně tvůrce esperanta. Konal se od 5. do 12. srpna. Dr. Zamenhof přednesl dlouhý projev. Ta chvíle pro něj byla jednou z nejkrásnějších v životě. Byl velmi dojatý. Teď měl důkaz, že esperantem lze plynně mluvit a snadno mu můžou rozumět nejrůznější národy. Celkem se Ludvík Zamenhof zúčastnil devíti kongresů; desátý byl zrušen kvůli započaté 1. světové válce. Manželka Klara svého manžela vždy doprovázela, takže i ona se účastnila všech kongresů.

Zatímco popularita esperanta rostla, téměř od začátku jeho existence se objevovaly různé návrhy na jeho reformu. Zpočátku je Zamenhof všechny demokraticky poslouchal a pozorně je oznamoval v časopisu La Esperantisto. Ale brzy bylo návrhů tolik, že si tvůrce jazyka uvědomil, že si mnohé vzájemně odporují. Také už měl zkušenost, že to, co teoreticky vypadá krásně, v praxi může být opačné. A návrhy vyhovující jedné skupině esperantistů můžou být pro jinou skupinu nepřijatelné.

Základ esperanta

Zamenhof odmítl měnit esperanto a v tomto rozhodnutí ho většina esperantistů podpořila. Nikdy si nenárokoval práva na esperanto. Napsal, že nechtěl být tvůrcem jazyka, ale jeho iniciátorem. Zastával názor, že vytvořil základ, ale ostatní musí být vytvořeno společností a životem, jak tomu je ve všech živých jazycích. Měl za to, že esperanto musí žít, růst a vyvíjet se podle stejných zákonů jako jiné živé jazyky. Z toho důvodu bylo v roce 1905 schváleno Fundamento de Esperanto (Základ esperanta), důležitý nedotknutelný dokument, který nikdo nesmí měnit. Ale přesto myšlenky a návrhy na změnu jazyka nepřestaly, což v roce 1907 vedlo k rozštěpení esperantského hnutí a objevil se jazyk ido. To byla pro Zamenhofa bolestivá rána, ale protože byl přirozeně skromný a mírumilovný, vždy usiloval o umírnění všech konfliktů kolem sebe a nikdy nedal najevo jakékoliv nepřátelství vůči svým oponentům. Dokonce i tomu, který ho nejvíc zradil, Louisovi de Beaufront (tvůrci reformovaného esperanta s názvem “ido”), chtěl až do konce pomoct a napsal mu neobyčejně shovívavý dopis.

Závěr Zamenhofova života

Zamenhofův hrob ve Varšavě

1. světová válka představovala velkou ránu pro Zamenhofa, člověka, který považoval lidstvo za “jednu velkou rodinu”. Neměl možnost zúčastnit se jedenáctého Světového kongresu v USA, stejně jako jiní evropští esperantisté. Kvůli válce nemohl cestovat do Ameriky. Jeho stav se zhoršil a doktor Zamenhof už nemohl pracovat celý den. Jeho syn Adam převzal velkou část práce. V srpnu německá armáda obsadila Varšavu. Rodina Zamenhofových byla odloučena a Ludvík dokonce ani neměl možnost psát si s příbuznými (například s dcerou), kteří byli mimo Varšavu.

14. dubna 1917 Zamenhof zemřel. Až do smrti intenzivně pracoval pro hnutí, pro jazyk. Významný esperantista Gaston Waringhien ve své knize 1887 kaj la sekvo… Zamenhofa popsal takto:

Byl plachý na veřejnosti a nepotrpěl si na oficiální ceremonie; účastnil se jich jen z pozice tvůrce esperanta. Byl jedním z těch mála lidí, kteří hráli důležitou mezinárodní roli a přece nemá co skrývat ze své korespondence: ta odhaluje jen jeho vrozenou zdvořilost, hlubokou upřímnost a velký smysl pro spravedlnost.

Nebyl řečníkem, hovořil mírně a tiše. Hodně kouřil, hlavně cigarety. Asi od roku 1900 ho sužovalo slabé srdce a nedostatečný puls v nohách. Proto když to jeho příjmy dovolily, navštěvoval v létě německé lázně.

Ale jeho nejdůležitějšími povahovými rysy byly síla vůle, díky které vše obětoval svým ideálům, a trpělivá umíněnost, díky které překonal všechny překážky bránící jejich uskutečnění. Obojí čerpal z opravdové nesmírné lásky, která ho podněcovala přinášet, veškerou tělesnou a duševní silou, trochu útěchy tomu fyzicky a morálně oslepenému lidstvu v naplňování antického proroctví: “Utěšujte, utěšujte můj lid!”.

Zdroje